v článku figurovalo moje jméno v souvislosti s prezidentskými volbami. 
Pokud chtěl v minulosti někdo upoutat pozornost, tak např. natřel tank na růžovo, nahradil barvy na semaforu různými figurkami, namaloval politikům tykadla, zastřelil 70 převážně mladých lidí nebo si opásal kolem pasu výbušninu a odpálil se na přeplněném tržišti. Já jsem zvolil jiný takový novinářský způsob. Chtěl jsem tím upozornit na vážnost ekonomické situace, která nastala v souvislosti s celosvětovými změnami, které je možné pozorovat v průběhu několika posledních let. Není mi prostě lhostejné, kam kráčí společenský vývoj a proč je v současné době takové hospodářské, politické i sociální napětí. Má to nějaké východisko nebo se jedná o začátek dlouhodobé změny s nejasným koncem? Doufal jsem, že tento článek objeví alespoň jeden novinář, ohlásí se a přijede a spolu tuto problematiku prodiskutujeme a něco napíšeme. Nestalo se tak, dnes mohu říci bohudíky, proto jsem měl i více času vše si ještě jednou pořádně promyslel a v klidu sepsat vše, co jsem zamýšlel.
V blízké budoucnosti bude zřejmě prosazen zákon o důchodovém zabezpečení, jinak řečeno tzv. druhý pilíř důchodové reformy. Všichni občané si budou povinně ukládat peníze na účet, aby měli v důchodovém věku z čeho žít. Otázka tedy stojí, je to nutné a nevyhnutelné? Pokud se zákon prosadí, budeme první generací, pro kterou bude platit, že mladší generace není schopna ze své práce uživit generaci svých rodičů. Pokud mi dobře sahá paměť, nepamatuji si, že by někdy v minulosti některá celá starší generace vymírala z důvodu, že by se o ni ti mladší nedokázali přiměřeně postarat. A toto nám předkládají nyní v době vysoké produktivity práce, vysokých společenských přebytků a s tím spojené vysoké životní úrovně, o které se v minulosti našich předkům ani nesnilo.
Nechci vám vnucovat svůj názor, jen bych chtěl upozornit na určitá negativa, která jsou s tímto postupem spojena a o kterých se jaksi nemluví nebo je prostě nikdo nevidí. Většina z vás, co má trochu selského rozumu ví, že peněžní vývoj doprovází stále určitá inflace, což značí, že hodnota tisíci korun nebude za dvacet let stejná jako dnes, ale výrazně nižší. Toto je závažný problém dost známý, proto ho nebudu dále rozebírat. Co vidím problematičtější je oběh peněz. V dnešní době oběh funguje tak, že ti co pracují, odvádí formou daně peněžní prostředky státu, který je pak přerozděluje důchodcům a jiným sociálně slabším osobám. Pokud si budeme každý ukládat na svůj účet na důchodový věk, potom peníze půjdou přes nějakou finanční organizaci do banky a ta s nimi bude muset něco udělat. Nečinně uloženy nemohou dlouhodobě zůstat, tak je banky nabídnou, ale komu? Možností mnoho není – úvěr podnikatelům, úvěr státu, nákup cenných papírů a úvěr obyvatelstvu. Podíváme-li se na současný hospodářský vývoj, vidíme, že za současného vývoje značně omezujícího výrobu nejen u nás, ale i v okolí, můžeme vyřadit první možnost – úvěr podnikatelům. Proti druhé možnosti – zadlužování států, se ve vyspělých zemích silně vystupuje pro neschopnosti vlád splácet dluhy. Možnosti vkládat peníze do cenných papírů jsou omezeny a zároveň jejich ceny nadhodnoceny a čeká se, kdy splaskne další bublina s cennými papíry. Zbývá tak jen čtvrtá možnost – přebytečné peníze nabídnout obyvatelstvu formou různých úvěrů. Jinak řečeno, naše vydělané peníze si musíme dlouhodobě uložit, aby nám je banky znovu poskytly formou úvěrů na nějakou investici nebo nákup. Tím se naše peníze znehodnotí o to, co si z nich ponechají banky i finanční společnosti na úhradu svých provozních nákladů. Jediná výhoda z toho plynoucí bude, že se zvýší zaměstnanost o osoby, které se činností zaměřenou na vyhledávání klientů budou zabývat, jinak to bude pro většinu obyvatelstva nevýhodné.
Třetí nevýhodou takového spoření si na důchod bude skutečnost, že uložené peníze budou vlastnictvím konkrétní osoby, takže bude předmětem i dědického konání. Mrazí mě po zádech, když si uvědomím, jaké jsou dnes často napjaté vztahy mezi rodiči a dětmi a jaké teprve budou, když se bude jednat o možnost získat nebo přijít o značnou část peněžních prostředků. Způsob nabytí bude však odlišný proti klasickému způsob dědění. Zde nejvíce získáte tehdy, pokud vám rodiče brzy zemřou. Jinak řečeno bude platit, že někdo měl štěstí, protože mu rodiče brzy zemřeli a on hodně a zároveň brzy dědil. Skutečně smutná existenční vyhlídka pro každého staršího občana.
Čtvrtou nevýhodou je, že se prakticky úplně vytratí sociální cítění, které říká, že ve věku, kdy lidé už nejsou schopni plně se postarat o své zabezpečení, je tu stát, který jim napomáhá zabezpečit důstojné stáří. Toto má v budoucnu prakticky vymizet. Dobře by se mělo žít jen finančně zaopatřeným, nejlépe bezdětným, zdravým a těm, kteří neztratili partnera a mohou společně financovat výdaje domácnosti.
Odvolávat se na skutečnost, že každý je strůjcem svého úspěchu a tím i svých finančních příjmů, je úsměvné, ale zároveň žalostné až k pláči, pokud se objektivně podíváme na současný systém odměňování na většině pracovišť. Ten není příliš spravedlivý a jen málo odpovídá množství a kvalitě odvedené práce. Často je závislý na jiných okolnostech hodnocení, jakými je štěstí, známost a druh a prosperita firmy, u které je člověk zaměstnán. Určitě víte, že profese, bez kterých si nedovedeme představit běžný život – prodavačka, doručovatelka, ošetřovatel, pečovatel a jiné podobné jsou slabě finančně ohodnoceny, čímž trpí rodiny těchto zaměstnanců už v dnešní době, proto si dokážete představit, co bude teprve následovat, až budou v důchodovém věku nuceni žít jen ze svých našetřených úspor? A budou mít vůbec na to, aby si naspořili na důstojný důchod? Silně o tom pochybuji. Je skutečně nutností za každou cenu prosadit systém bez sociálního cítění, který svojí dravostí nakonec požírá sám sebe? Nebude nám vadit stále se rozšiřující množství bezdomovců a lidí, kteří nebudou mít na úhradu základních sociálních potřeb a to jen kvůli tomu, že kdysi byly prosazeny zákony, které vycházely z představ nezohledňujících podstatu společenského žití? Zkuste o tom popřemýšlet.
Proč ztroskotal socialismus, je nám, kteří jsme v něm žili, známé – nedokázal držet krok s rychlým rozvojem světové ekonomiky. Proč tomu tak bylo? Jednak se zde málo využívala iniciativa jednotlivců a jednak státní firmy vykazovaly nízká procenta zisku v porovnání s jinými náklady a proto málo investovaly do rozvoje výroby. Společnost se proto po roce 1989 vrátila k soukromému systému hospodaření. Tak se stalo, že systém, založený na volném trhu sice zvítězil, ale dostal se do tak obrovských problémů, že si mnozí lidé kladou otázku, co jej nahradí. Já bych nerad polemizoval nad myšlenkou náhrady kapitalismu, ale chtěl bych se věnovat hlouběji otázce krize kapitalismu. Myslím, že tento pojem je oprávněný – společnost se dostala do situace, kdy se jen těžko budou hledat způsoby, jak se z této situace dostat. Pokud se ekonomové nebudou tvářit, že nic nevidí, přiznají, že krize je dlouhodobá a nezpůsobily ji vlády, i když se na tom do určité míry také podílely. Krize je především důsledkem vysokých zisků podnikatelských subjektů a také důsledkem společensky neefektivního investování. To jsou základní příčiny současného stavu. Krize vždy přinutila výrobce snižovat ceny a to po čase způsobilo určité narovnání vztahů na trhu, důsledkem čehož mohlo přijít k dalšímu investování. To přineslo další potřebné mzdy. Bohužel v souvislosti se značným převodem investic do rozvojových zemí dochází k tomu, že v našich končinách najednou chybí mzdové prostředky, které byly v minulosti vkládány do nových investic, ať do nové výstavby či výroby. A to se musí někde projevit – je nižší spotřebitelská poptávka. Vlády se ji sice snaží zvýšit vyššími investicemi do nové infrastruktury, ale to je zpravidla nedostačující. Navíc je prokázáno, že stát je špatný hospodář a také je známo, že zvláště ve východních zemích se s penězi ne zrovna nejlépe hospodaří, ztrácejí se v různých mezičláncích a proto se nedostávají ke konečnému spotřebiteli.
Ti, kdo četli moje články na webu, už vědí, že při analýzách jsem vycházel z toho, že téměř všechny náklady je možné rozdělit do dvou skupin a to na mzdy a zisk. Každý skutečný náklad má totiž, půjdeme-li pozpátku, počátek v nějaké vyplacené mzdě nebo zisku podnikatele. Zatímco pro socialismus platilo, že poměr zisku k vyplaceným mzdám byl nízký, za kapitalismu platí opak, je vysoký. Důsledkem toho je, že zatímco za socialismu bylo téměř všeho nedostatek, za kapitalismu je všeho nadbytek. A problémy vysokého nadbytku jsou pro většinu zemí stejně nepříjemné, jako problémy nedostatku, což stále více pozorujeme v našem okolí. Přeplněné obchody ještě neznamenají všeobecnou spokojenost, doba útočí především na lidskou psychiku a zhoršení mezilidských vztahů.
Rozhodnutí mnohých vlád jsou hodně ovlivněny běžnými statistickými údaji. Ty jednoznačně říkají, že obyvatelstvo stárne, práce ubývá, proto ten, kdo chce přežít by měl rozmýšlet o nějaké formě podnikání. A tu najednou vyvstává jiný společenský problém, společnost se nedokáže úspěšně vypořádat s některými nadbytečnými až škodlivými formami podnikání. Pokud má někdo někde svůj hotel nebo penzion a ten je vytížen jen asi na 40 % kapacity, má význam někde v blízkosti stavět další? Ale každý podnikatel vám řekne, chceš-li se mít jako já, podnikej, ale už zapomene dodat, že tím myslí – ale ne ve stejné oblasti jako on. Téměř nic mi nebrání začít podnikat, mám schopnosti i chuť, rodina souhlasí, banky mají nadbytek peněz, ale když začnu podnikat ve stejné oblasti jako ty, budu třikrát škodný. Jednak vůči tobě, potom vůči sobě, protože budeme mít oba naše kapacity využity jen na 20 % a budeme mít oba problémy se splácením úvěrů a jednak vůči společnosti, protože budeme muset oba nabízet naše služby za vyšší ceny než by bylo zdrávo, protože potřebujeme uhradit všechny potřebné náklady. A to povede nakonec k tomu, že po čase oba skončíme s velkými dluhy nehledě na to, že nám společnost bude vytýkat drahotu a zlodějství. A podobných případů už dnes vidíme daleko více. Kdo dnes např. veřejně připustí, že problémy s exekutory jsou důsledkem nadbytku vystudovaných absolventů právnických škol, kteří si jen těžko mohou najít odpovídající místo právního charakteru. Není smutné, když v obchodě nebo v restauraci vidíme více osob personálu než zákazníků? Až k jaké cenové hranici dospěje výuka v autoškolách při tomto počtu autoškol? Kam až dospějí ceny léků v lékárnách při tomto počtu lékáren? A podobným způsobem se můžeme ptát na další služby, které se rozšiřují ne v důsledku společenské potřeby, nýbrž pro nedostatek běžných pracovních příležitostí. A smutný je pohled na nabídku různých předražených služeb, které musí lidé dělat jen proto, aby přežili. Z takové nabídky jsou znechuceni jak zákazníci, tak i prodávající, kteří kromě nulových sociálních jistot žijí i s pocitem okrádání svých zákazníků.
Že je něco špatného na hospodářství založeném jenom na volném trhu, vidíme i na příjmech sportovců. Když je porovnáme s příjmy, které měli stejní sportovci před 30 a více roky, zjistíme, k jak obrovskému nárůstu došlo. Nechci polemizovat nad otázkou, zda jsou tyto odměny přiměřené, spíš si položím otázku, kde se berou ty prostředky, které tito sportovci dostávají. Myslíte si, že se o tolik zvýšily kapacity stadionů nebo zvýšily ceny vstupenek? Odpověď zní ne. Proto do klubů musí přitékat peníze odněkud odjinud. To ale znamená, že někde buď jednotlivci nebo malé skupiny osob vykazují takové zisky, které nedokáží úspěšně reinvestovat do další podnikatelské činnosti, proto je vkládají jen do propagace své firmy, svého jména nebo jen určité záliby, aniž by to přinášelo potřebný osobní nebo společenský efekt. Příkladů plýtvání by se našlo hodně, určitě mezi nejznámější bych zařadil fotbal ve všech vyspělých evropských zemích. Fanoušci sice chtějí vidět nejlepší hráče i fotbalové úspěchy svých klubů, ale za jakou cenu? Španělské, italské, portugalské nebo řecké zadlužení a s tím spojená výše nezaměstnanosti. Zvyšování nákladů, chudoby a těch, kteří nemají ani na zaplacení běžných výdajů. Jak dlouho ještě bude trvat, co Španělé a občané v jiných zemích ještě vydrží žít z této fotbalové euforie? Kdy konečně řeknou, už toho máme dost, my chceme také žít jako lidé, proč i my nemůžeme mít práci a příjmy, když vlastníci kapitálu mrhají tolika penězi? Toto uvědomění si své existence jednou přijde, už se objevují první viditelné protesty a lidé se budou potřebné nápravy oprávněně dožadovat. A toto nekontrolovatelné mrhání penězi nastalo až v posledních několika desítkách let. Přispělo k tomu i nešťastné celosvětové snižování daní z příjmu, což je důsledkem světové globalizace, ale trochu jiné než v minulosti. Tentokrát začaly spolu soupeřit jednotlivé vlády o přilákání investorů, na rozdíl od minulosti, kdy se snažily svoji produkci uplatnit v zahraničí. Že se zvyšuje životní úroveň zemí vyvážejících ropu, to nám nemusí nikdo říkat, to vidíme podle plateb na čerpacích stanicích. Podívejme se např. i na země bývalého Sovětského svazu. To byla přece velmoc, která soupeřila jen s USA. A v nich to povědomí dále přetrvává, oni chtějí být zase ve všem první a nej. Proto si museli zřídit Kontinentální hokejovou ligu, aby si stáhli nejlepší hráče a konkurovali NHL po všech stránkách. Tečou tam obrovské peníze, i když občanům v těchto zemích se nic moc nežije a bylo by určitě žádoucí volné zdroje investovat do něčeho důležitějšího než do hokeje. I toto je určitý druh politiky. Ještě nějakou dobu budou žít nejen Rusové a Španělé, ale i mnohé jiné národy z této iluze bohatých a nejlepších, než zjistí, že z tohoto se chleba nenají ani žádnou školu nevystudují. Časem si však lidé musí uvědomit, že částka, která se investuje do sportu a reklamy je příliš vysoká k tomu, co se investuje do rozvoje země. Ani rozvinuté, ani rozvíjející se země si takové výdaje ještě nemohou dovolit. Jednoduše přestřelily.
Velmi častou otázkou, která se v současné době řeší v mediích, je otázka Evropské unie. Je potřebné a dobré, že jsme tam vstoupili nebo to přináší více problémů než užitku? Vstup do EU určitě přinesl něco pozitivního, ale i negativního, popisovat to netřeba, každý, kdo tu žije, to poznal. Já bych rád upozornil na skutečnost, o které se vůbec nemluví, ale kterou považuji za jednu z nejdůležitějších. Ještě donedávna byly světovými hospodářskými velmocemi takové státy jako USA, Japonsko, západní Evropa, Austrálie, Kanada apod. Situace se ale v posledních několika desetiletích výrazně mění a otěže ekonomického rozvoje přebírají země, které dlouhou dobu patřily k zaostalým, nejvíce se asi mluví i skupině BRIX (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). V těchto zemích žijí stovky milionů obyvatel, které jsou ochotny pracovat za nízkou mzdu, odpovídající jejich životní úrovní. Významné světové firmy se proto začaly stěhovat do těchto zemí a tam realizují svoji výrobu, protože je to pro ně ekonomicky výhodnější než v zemích s drahou pracovní silou. Tento přesun výroby, který teprve nedávno započal, bude ukončen až vyrovnáním reálných mezd na úroveň vyspělých zemí nebo zasycením tamějšího trhu tímto zbožím. Na to samozřejmě vyspělé země nemohou čekat a proto se musí proti změněné situaci začít bránit. A právě toto slovíčko, bránit se, je tím, o čem se nemluví nebo nepíše. Vyspělé země byly zvyklé neomezeně vyrábět, neomezeně vyvážet a všude diktovaly obchodní podmínky – byly v útoku. V dnešní době si už nemohou dovolit jen útočit, ale musí se naučit i bránit svoje zájmy, nejlépe společně. Bránit se nejen proti tomu, aby se nezadlužovaly vlády, kraje a obce, ale abychom se nezadlužily jako země v důsledku nekontrolovaného dovozu, který nebudeme v budoucnu schopni splácet. Další formou musí být obrana proti praktikám některých firem, které se stěhují do daňových rájů. Ani způsoby lákání cizích investorů nepatří pod označení fair play. Kdy a za jakých podmínek mohou jednotlivé země Evropské Unie dosáhnout většího úspěchu? Určitě při uplatňování společné politiky zemí EU než když se bude každá země bránit sama. Copak jako Česko můžeme dosáhnout proti Číně, Indii nebo Rusku, když nejsme schopni prosadit určité mezistátní úpravy nebo i sankce u drobných a málopočetných zemí rozprostírajících se v některém z oceánů nebo i jinde na pevnině?
Položili jste si někdy otázku, co nás Evropany spojuje? Je to především světlá pleť, fotbal a křesťanství, takže když toto najdeme v jiné zemi, cítíme se tam docela dobře. A co mají fotbal a křesťanství společného? Odpověď by byla asi následující: mají hodně příznivců i odpůrců, vychází z dlouhé tradice a svoji popularitu si udržují i prostřednictvím pomalého, ale přece postupného zavádění změn. Běžný fanda fotbalu za posledních asi 30 let zaregistroval především tyto 4 významnější novinky – zavedení žluté a červené karty, zavedení pravidla o zakázané „malé domů“, vznik nové soutěže Ligy mistrů a následně spojení dvou soutěží do jedné Evropské ligy. A co je na tomto zajímavé? Jen pár osob pracujících na fotbalovém ústředí ve Švýcarsku by mohlo potvrdit, že druhá a třetí změna mají prapůvod zde na jižní Moravě, čímž jsme jako malá společnost přispěli k tomu, že se fotbal pohnul kupředu a věřme, že se ještě pohne, neboť má kam.
Podobně jako fotbal s cílem nic neuspěchat, ale postupně přijímat a zavádět hlavně pozitivní myšlenky, se vyvíjí i křesťanství. Ve své první knize napsané a vydané asi před 15 roky a věnované otázkám křesťanství a křesťanské nauky jsem se zamýšlel nad mnohými otázkami. I když od té doby uplynulo už dost let a postoj církve k některým otázkám se i vlivem působení jiných sil změnil, dovolím si zde v krátkosti upozornit na některé problémy, které stojí za zamyšlení. Vycházím z definice moderní církve, pro kterou platí, že církev je zde pro lidi a ne, že lidé jsou zde pro církev. Církev má napomáhat tam, kde to lidé nejvíce potřebují, a také má vytvářet pro ně takové podmínky, aby si oni mohli s radostí a lehce plnit své náboženské povinnosti. Dovolím si proto zde na některé vážnější problémy znovu upozornit. Svět se globalizuje a lidé musí často z různých důvodů cestovat do zahraničí, kde pobývají i několik týdnů nebo měsíců. V mnohých zemích křesťanství není rozšířeno a proto tam nejsou kostely. První otázka tedy zní, jak se má křesťan zachovat, pokud se dostane do takové oblasti? 1. Je povinen jít v neděli na mši (pod těžkým hříchem) nebo existuje nějaká odpovídající náhrada? Další otázka je následující. V dnešní době je manuální práce už hodně nahrazena prací duševní. Z původně klidné kancelářské práce se časem vyvinul „hon na výkony = na lidi“. Mnoho lidí tak chodí do zaměstnání s vidinou řešení téměř neřešitelných problémů, stres, napětí a obavy z různých kontrol jsou součástí jejich běžného života. Tak vyvstává otázka: 2. kdy by tento duševně pracující člověk potřeboval nejvíce psychické pomoci? A odpověď – především v průběhu týdne, kdy je hodně na dně a potřebuje posílit. Naproti tomu přes víkend by měl načerpat jiné energie, která by mu měla pomáhat udržet duševní rovnováhu co nejdéle po dobu celého následujícího týdne. A takovou energii čerpá každý někde jinde, jeden prací na zahrádce, jiný na cestách za kulturou nebo poznáním, někdo při sportovním vyžití. A právě na tuto změnu povahy práce církev doposud nestačila přiměřeně zareagovat. Zkostnatěle trvá na tom, co je napsáno ve Starém zákoně o šesti dnech tvoření světa a sedmém dnu Božího odpočinku. Tato změněná situace na pracovišti by přitom vyžadovala jen rozšíření možností volby dne pro ty, kterým to v neděli nevyhovuje. Chtělo by to jen maličkost – rozšířit nabídku služeb tak, jako se to děje i v jiných odvětvích.
A jedno vážné upozornění bych si dovolil uvést v této náboženské části na závěr. Ekonomická situace občanů se v rozvinutých zemích bude zřejmě zhoršovat a ke zlepšení může napomoci především rozvíjející se cestovní ruch. Pokud budou ale rodiny každý víkend vázáni určitými náboženskými povinnostmi, cestovní ruch bude značně omezen a ekonomika přijde o další příjmy. Toto církvi určitě budou vytýkat především ekonomové a všichni propagátoři víkendové kultury, poznávání a turismu. Když si k tomu připočtete i skutečnost, že mladí lidé žijí dnes často sami a o děti se jim nemá kdo postarat, musí v neděli všichni brzy vstávat a jít si plnit náboženské povinnosti, co se většinou nelíbí rodičům, školákům ani batolatům, řešením by určitě bylo poskytnutí větší volnosti pro výběr optimálního dne k řešení si svých duševních problémů.
Po uveřejnění onoho únorového článku ve Slovácku se na mě několik osob obrátilo s dotazem, co mám společného s osobou prvního prezidenta TGM. Dovolím si proto k tomu podat několik vět. Měl jsem možnost si přečíst některá Masarykova díla v originále, některá zprostředkovaně formou písemně zachycených přednášek osob, které o něm referovaly v muzeu TGM v Hodoníně. Sborníky takových přednášek si zde může koupit každý ještě i dnes. Názorově jsme si velmi podobní, výrazně jsme se rozcházeli jen v jedné otázce a to byl názor na věrnost. Podle TGM by si měli zůstat manželé věrni i tehdy, pokud jeden z partnerů zemře. Já si myslím, že život je jedinečný, a proto by si ho člověk měl vážit a snažit se žít nejen pro partnera, ale i pro okolí. V situaci, kdy vás blízká osoba opustí, zůstat za každou cenu až do své smrti sám, se mi nejeví jako nejrozumnější řešení, ba dokonce v dnešní době vysokých vstupních nákladů na domácnost to vidím jako neefektivní způsob hospodaření jednočlenné domácnosti. Přesto tuto názorovou odlišnost nepovažuji za tak velkou, abych nemohl tvrdit, že jsme si v panem prezidentem názorově blízcí. Jeho dílo je skutečně široké a on svými myšlenkami ovlivnil další generace. Věnoval se především pěti tématickým okruhům, které můžeme označit jako: 1. otázka česká, 2. otázka ruská a evropská a další pak otázky sociální, náboženská a demokratická. Já bych si dovolil uvést pár důvodů, proč si myslím, že nejen názorově, ale i tvořivě máme spolu hodně společného. Úplně nahodile se mi život po čtyřicítce rozdělil na tři přibližně pětiletá období, o kterých mohu mluvit jako o obdobích tvořivých. V prvním jsem se věnoval především otázkám náboženským, což jsem shrnul v knize s názvem O církvi, bohu, satanu a posmrtném životě. Název jasně vypovídá o obsahu knížky. Další období jsem také nezahálel, čehož důkazem je kniha, která obsahovala dvě témata a to pokračování prvního – náboženského a v druhé části jsem se věnoval řešení příčin manželských konfliktů. Název je jednoznačný: Jak nerozbít manželství. Je zajímavé, že právě tento měsíc jsem objevil na internetu článek s názvem: 10 věcí, kterými nás muži dokáží do vteřiny vytočit. Něco podobného zaujalo i mne a hledání souvislostí a příčin najdete právě v tomto 60-ti stránkovém díle. Po tom, co jsem sepsal většinu z toho, co mě v myšlenkách nenechávalo klidným, jsem se vrátil k otázkám ekonomickým, především makroekonomickým. Tato oblast je mi asi nejbližší, hodně o tom nejen přemýšlím, ale poslední tři roky i píši a publikuji především na těchto stránkách. Za dobu tří let moje články četlo více než 60 tisíc čtenářů, což není zanedbatelný počet. Doufám, že jsem jimi přispěl k formování myšlení některých čtenářů a doufám, že jednou přispějí i k řešení společenských problémů.