A. Úvod
Posaďte se a pokuste se skutečně v klidu zamyslet nad tím, co bude napsáno v dalším textu. I když některé myšlenky možná časem zapadnou, myslím, že jiné se v brzké době stanou významnými při určování a směřování dalšího vývoje nejen naší, ale i světové ekonomiky.
Velmi často přemýšlím o tom, kam celý tento celosvětový ekonomický vývoj spěje, protože už několik let před nástupem krize jsem si kladl otázku, jak je možné, že hospodářství v rozvinutých zemích ještě docela dobře funguje, když by to fungovat už nemělo. Proč?
a1) ekonomická síla poptávky zájemců po zboží a službách nemůže dosahovat síly nabídky a přitom rozdíl mezi nabídkou a poptávkou se stále nekontrolovatelně zvětšuje. Tak jako za socialismu byl problém zabezpečit dostatečnou a kvalitní nabídku ve zboží v důsledku nízkých investic do výroby, tak nyní je problém obrácený. Firmy vykazují vysoké zisky, co je možné dosahovat jen zvýšenými cenami.
a2) Při dosahování vysokých zisků požadovaných akcionáři a vlastníky, musí firmy ve spolupráci s finančním kapitálem řešit otázku, kam nahromaděné peníze investovat. Je logické, že se vkládají do všeho, co přinese nějaké zhodnocení. Zhodnocení jakékoliv vložené investice představuje zvýšení ceny takového majetku, což jednou musí zaplatit občan. Bohužel.
a3) Pokud jeden milion korun formou platu dostane jeden manažer firmy nebo stejnou částkou zaplatí firma ze svého zisku některého špičkové sportovce, je to věc rozhodnutí firmy. Z hlediska ekonomického vývoje společnosti to však není stejně efektivní. Obyčejný člověk takové peníze použije na nákup běžných potřeb, zatímco boháč tím, že je není schopen efektivně spotřebovat, je bude používat z velké části ke spekulativním účelům. Tak zůstane mnoho zboží s vloženou lidskou prací ležet na skladech.
B. Témata
1. Proč i při zvyšujících se průměrných mzdách se zvyšují počty rodin, které mají stále složitější podmínky na přežití, co platí ve všech rozvinutých zemích? Proč je většina společnosti stále více nespokojená a lidé vůči svému okolí stále více agresivnější?
Na jednom příkladě si ukážeme, co je hlavní příčinou toho, že se většině lidí (i když práci má přes 90 % obyvatelstva) životní podmínky stále ztěžují a i přes zvyšující se příjem mají stále složitější podmínky na přežití. K tomu, abychom to pochopili, bude potřeba určitého vysvětlení.
Práci v současné době bychom mohli rozdělit do těchto skupin:
– Základní výroba – zde se přímo něco hmotného vytváří, a je to možné i uskladnit (těžba, průmysl, zemědělství, stavebnictví)
– Doplňkové služby k výrobě. Zabezpečují prodej a odbyt základní výroby (nákladní doprava, skladování, prodej, propagace, kontrola, evidence apod.)
– Ostatní služby – běžné služby pro obyvatele a firmy, opravárenské služby, osobní doprava, služby zdravotní, sociální, školské, bankovní, pojišťovací apod.)
Za účelem posouzení efektivnosti některých prací si nyní vytvoříme dvě podskupiny a to skupinu primární a sekundární.
Do primární skupiny, v dalším textu už budu používat jen výraz prima, zahrneme jen ty práce a jen tolik osob, které vytvářejí společensky prospěšné produkty a svým počtem nepřekračují určitou hranici potřebnou k uspokojení počtu všech možných zákazníků, kteří je mohou oslovit. Pro společnost nejsou nadbyteční. Prima tak bude zahrnovat veškerou základní výrobu, jejíž početnost reguluje samotný trh, protože každá výroba se v případě nadbytečnosti sama ukončí. Dále do primy patří jen část z existujících doplňkových služeb k výrobě a část z ostatních služeb. Služby takový samoregulující efekt nemají.
Do sekundární skupiny (dále jen sekunda) zahrneme všechny činnosti, které buď nevytvářejí společensky prospěšné hodnoty nebo poskytují služby nad rámec potřeb společnosti, to je nad rámec disponibilního počtu zákazníků. Sekunda tedy bude zahrnovat zbylou část z doplňkových služeb k výrobě a zbylou část ostatních služeb.
Na rozdíl od minulosti, kdy se o maximálním počtu firem nebo osob rozhodovalo od stolu na různých schůzích nebo výborech, v konkurenčním prostředí by toto měl zabezpečit trh. Kritériem by měla být cena za kus. Tam, kde i při zvyšující konkurenci křivka vývoje ceny mění směr z klesající na znovu stoupající, tam se na souřadnicích nachází jednak minimální cena a zároveň i optimální počet poskytovatelů dané služby. Další zvyšování konkurence bude náklady jen dále zvyšovat. Matematikové by tento kulminující bod dané funkce našli po zderivování funkce, kde by se rovnala nule.
Stejně tak bychom do sekundy mohli zahrnout činnosti nevytvářející žádné společensky prospěšné produkty. Takovými činnostmi je obchodování s penězi, jehož cílem má být čistý zisk, částka po úhradě nákladů spojených s bankovní činností. Dále do sekundy patří sázkové a hazardní společnosti. Protože níže bude následovat příklad, musím ještě doplnit, že v minulých stoletích takovými nadbytečnými byli vrchnost a duchovenstvo, kterým se buď odváděla část produkce nebo se jim chodilo pracovat na pole.
Dalo by se to shrnout následovně. Zatímco pro činnosti zahrnuté do primy platí, že pro optimalizaci chodu ekonomiky je třeba je udržovat v přiměřené výši, pro sekundu platí opak, je třeba je minimalizovat. V současné době stále ještě platí, že v primě pracuje více pracovníků než v sekundě, ale počet pracovníků sekundy narůstá a zároveň dost nekontrolovatelně rostou i jejich mzdy nad celostátní průměr, což způsobuje vážné společenské problémy – viz příklad níže.
U níže uvedeného příkladu bych rád podotkl, že je nutné k němu přistupovat s dobrou představivostí. Je třeba si uvědomit, že zatímco výroba, zemědělství nebo i stavebnictví vyrobí i něco na sklad (prodá se až časem); proto mohou být mzdy vyplaceny ještě před uskutečněním prodeje, u služeb něco takového neexistuje. Pro služby, tedy i značnou část sekundy platí, že za službu se platí až po její realizaci. Ta dobrá představivost vás čtenářů by měla spočívat v tom, že zatímco pracovník výroby (primy) dostane mzdu za nově vytvořenou hodnotu, tak pracovník služby jen dosáhne toho, že se tyto peněžní prostředky přesunou, přesunou se z mezd výrobců do mezd ve službách, aniž by se vytvořila nějaká nová hodnota. Pro ty z vás více přemýšlející tak nebude problémem pochopit z toho plynoucí závěr: Kdyby všichni poskytovali jen služby, společnost by po stránce finančních toků musela zaniknout, nevznikl by peněžní zdroj oběhu. A to je velmi důležité zjištění.
Příklad:
Určete jaké procento z mezd zůstává pracovníkům primy po úhradě nutných nákladů sekundě (souhrnu všech mezd a platů sekundy)
(Jedná se o typický školní příklad, kdy údaje jsou sice vymyšleny, ale sledují směr vývoje peněžních toků v naší zemi.)
|
|
Počet osob |
Průměrný příjem osoby |
Suma příjmů | Celkový finanční zůstatek primy po úhradách sekundě | Zůstatek jedné osoby z primy po nutné úhradě osobám sekundy v % | |||
|
prima |
sekunda |
prima |
sekunda |
prima |
sekunda | |||
| počet | počet | koef. | koef. | Kč | Kč | Kč | % | |
| A | B | C | D | E | F | G | H | |
| období |
|
|
|
| A x C | B x D | E – F | G / A |
| 17. stol. | 100 | 10 | 1 | 5 | 100 | 50 | 50 | 50 |
| 20. stol. | 100 | 10 | 1 | 1 | 100 | 10 | 90 | 90 |
| rok 1970 | 85 | 25 | 1 | 1 | 85 | 25 | 60 | 70 |
| rok 2008 | 85 | 25 | 1 | 1,2 | 85 | 30 | 55 | 65 |
Nejdůležitějšími údaji této tabulky jsou údaje ze sloupce H. Tam je vidět, že většině obyvatelstva se plouživým krokem stále snižuje částka, která jí zůstává po zaplacení těch služeb, bez kterých by se obešli.
Náročným úkolem současných vlád proto bude zabránit dalšímu nekontrolovatelnému rozšiřování sekundy a příjmů jejich zaměstnanců. Jeho nejdominantnější skupinou se jeví sektor finanční. Nabízí sice mimořádně dobré podmínky především mladým lidem při jejich životní seberealizaci, ale vše toto činí na úkor jiných zaměstnanců. Pokud se tento sektor má udržel v rozumných mezích, měla by se omezit hodnota finančních prostředků, které dostává k dispozici. Problémy jiným nemusí způsobovat jen vysoké průměrné mzdy, na které se jim ostatní musí vysbírat, ale i to, co jednou od nich budeme kupovat pro vlastní potřebu. Oni na tom budou chtít určitě hodně vydělat a čím toho budou mít více, tím nám bude hůř. Za tím účelem by se měla:
– Minimalizovat hodnota celosvětově vyprodukovaného zisku firem, který obhospodařují banky.
– Minimalizovat neefektivní úspory obyvatelstva, jejíchž nejvýraznější položkou má být důchodové spoření.
Vysokými úsporami rozšiřujeme propast mezi celkovým objemem nabídky a poptávky zboží a služeb na trhu a dáváme tak finančnímu sektoru k dispozici další prostředky k jeho spekulativním cílům. Sami si pak říkáme o pád do úvěrové pasti, protože jsme povinni část svých na důchod uložených prostředků formou úvěru použít a při dnešních sociálních nejistotách a důsledcích, pravidelně splácet, můžeme být brzy v koncích. Je třeba si také uvědomit, že pokud budu spořit na důchod, bude tam uloženo skutečně hodně (za 40 let si člověk našetří více než milion korun). Za předpokladu, že se peníze neztratí nebo neznehodnotí, nebudu mít nic proti tomu, když za moje uložené peníze finanční spekulanti budou nakupovat státní a firemní cenné papíry. Ani mi nevadí, že za ně budou v blízké budoucnosti a to v důsledku nedostatku jiných možností, zkupovat parcely na Měsíci nebo Marsu, protože se tam nechystám já ani moje rodina přestěhovat. Budu ale velmi znepokojen, pokud budou tito spekulanti zkupovat pozemky, bytové objekty, lesy, vodní zdroje a jiné, aby je v budoucnosti za drahé peníze prodávali nebo pronajímali. Peníze, které v důchodovém věku konečně dostanu nazpět, jako vzorný otec podaruji dětem, aby si za ně koupily předražené pozemky, byty, nábytek nebo pitnou vodu, jinak by si na ně nenašetřily. A tak mi nakonec zůstane zase jen holý, státem zaručený příjem. Jediný, kdo na mým několikaletých úsporách něco získá, bude zase jen finanční sektor. Bohužel.
Výše uvedený odstavec věnuji všem, kteří ještě nechopili důsledky, které pro nás plynou z nekontrolovatelného vývoje finančního sektoru a z připravované důchodové reformy.
2. Musí platit, že se zvyšováním daní obyvatelstvu, musí klesat i průměrná životní úroveň?
Zřejmě jste už každý z vás slyšel o tzv. daňovém zatížení obyvatelstva. Politici těmito údaji často ovlivňují posluchače a dokazují, že to byla právě jejich strana, která měla nejnižší daně a naopak, že za vlády té druhé se obyvatelstvu v důsledku vysokého daňového zatížení žilo daleko hůře. Že hodnoty daňového zatížení jsou jen relativním pojmem a vlastně nic podstatného o výši životní úrovně neříkají, to bude cílem dokázat v této druhé části. Nejjednodušším důkazem by mohlo být samotné konstatování, že tam, kde je v dnešní době nejvyšší daňové zatížení – Švédsko, Norsko, Dánsko, Finsko mají lidé velmi vysokou životní úroveň, stále je tam vysoká zaměstnanost a celková spokojenost obyvatelstva patří k nejvyšším v Evropě.
Nyní si prohlédněte níže uvedenou tabulku. Co z této tabulky vyplývá? Že v Česku v současné době žije asi 10 milionů obyvatel, z toho je polovina zaměstnaných, jedna čtvrtina nezaměstnaných (důchodci, bez práce, sociální případy) a čtvrtina žáků a studentů na školách a dětí předškolního věku. Průměrná hrubá měsíční mzda je 25 tisíc korun, průměrný příjem osob bez práce je 10 tisíc korun. Stát proto musí vybrat a vyplatit formou daní 25 mld. korun (počítám zde s tou nejjednodušší formou výběru, kterou je daň z příjmu). Na jednu pracující osobu tak připadá 5 tisíc korun daně, což z jeho hrubé mzdy představuje 20 %. Kdyby se nic jiného ze státního rozpočtu nefinancovalo, stačilo by tedy strhnout každému zaměstnanému z platu v průměru 20 % a vše by bylo zabezpečeno.
Při svých ekonomicko-matematických analýzách si velmi často stavím hospodářství do extrémních situací, abych si mohl odpovědět na otázky typu, kam se až může dostat struktura hospodářství, aby se pro ni ještě mohlo najít nějaké reálné řešení. Jednou z takových extremních úvah je, co by se stalo, kdyby se v některé zemi rozhodli situaci ve vyplácení sociálních dávek zjednodušit a zpřehlednit a každému občanovi vyplatit oněch 10 tisíc korun (polovinu z běžného čistého příjmu, tedy částku potřebnou k spolehlivému přežití) bez ohledu na to, zda pracuje nebo ne. Kdo nebude spokojený s příjmem nebo bude muset vyživovat ještě své děti, ten si práci najde a přivydělá si na vyšší životní standard.
A právě tato situace je popsaná v druhém řádku tabulky označeném „za sto let“, kdy už i ti, kteří představují současný vyspělý svět, budou novou hospodářskou situací donuceni daleko více řešit sociální otázky. Z údajů z tabulky vyplývá, že každý, kdo by pracoval nebo nepracoval z jakéhokoliv důvodu, by měl zabezpečených 10 tisíc od státu. Protože by prakticky nikdo v produktivním věku s tímto příjmem nebyl spokojen, hledal by si práci. Tam by jeho mzda měla dosahovat průměrných dnešních 25 tisíc korun hrubého. Otázka pak zní: Jaká výše daní by musela být, aby byla zachována přibližně stejná výše čistých příjmů jako je tomu dnes, tedy 20 tisíc pro pracující a 10 tisíc pro ostatní? Z tabulky pak vidíme, že zaměstnané osoby by sice pracovaly za 25 tisíc korun, ale odváděly by daň v průměru ve výši 15 tisíc korun (60 %), tzn. že by jim zůstalo jen 10 tisíc korun. Když by si k tomu připočítaly oněch 10 tisíc, které by automaticky dostaly od státu, měly by tak každý měsíc 20 tisíc korun, tedy přesně tolik, kolik mají dnes.
Na tomto příkladě je možné vidět, že k podobné výši rozdělování společenského bohatství se dá přijít minimálně dvěma způsoby. Ten první je možné používat v expandující se společnosti při nedostatku pracovních sil, ten druhý naopak ve společnosti s nedostatkem pracovních příležitostí. To, co je mezi, je volné pole působnosti pro jednotlivá společenská seskupení. V prvním bylo daňové zatížení jen 20 %, ve druhém 60 %, ale výsledné příjmy občanů jsou nakonec v obou případech stejné. Kdyby v tom druhém případě stát mohl snížit daň z příjmu jen o 1 % na 59 % a nedotklo se to žádných sociálních příjmů, už by se pracujícím v této zemi žilo lépe, jak u nás v dnešní době při 20-ti % dani z příjmu. V obou případech bude zabezpečen vyrovnaný státní rozpočet.
Závěr z tohoto příkladu je zřejmý. Pro vysoký životní standard společnosti není ani tak důležitá výše daně a tedy daňového zatížení, ale způsob rozdělování nově vytvořeného bohatství!!!
Tabulka popisuje stav v České republice k roku 2011 a výhledově k roku 2111 (jedná se o příklad, tedy pracuji jen s přibližnými čísly)
|
| Počet zaměstnaných osob | Počet osob finančně státem podporovaných = důchodci + sociální případy + nezaměstnaní | Průměrný měsíční hrubý příjem na osobu | Průměrná státní podpora vyplácená jedné osobě | Celkový státní příjem = celkový státní výdej osobám | Průměrná daň z příjmu připadající na jednu zaměstnanou osobu | Průměrné daňové zatížení – průměrná daň z příjmu vyjádřená v % |
|
| miliony | miliony | tisíc Kč | tisíc Kč | mld. Kč | tisíc Kč | % |
|
| A | B | C | D | E = B x D | G = E / A | = G / C |
| Dnešní stav | 5 | 2,5 | 25 | 10 | 25 | 5 | 20 |
| Za sto let * | 5 | 7,5 | 25 | 10 | 75 | 15 | 60 |
* tento text patří k tabulce: příp. stav někdy v budoucnosti, který by se mohl označit za určitý severský model, protože se dá přepokládat, že něco podobného by se jednou mohlo prosadit právě v těchto sociálně orientovaných zemích
3. Má způsob rozdělování nejen přírodního, ale i člověkem vytvořeného bohatství podstatný vliv na další rozvoj ekonomiky nebo ne?
Když jsme se přesunuli o těch 100 let dopředu, ukažme si na jiném extrému (a každý dobrý ekonom by měl extrémní situace při svých analýzách využívat) jinou situaci a to za účelem lepšího pochopení závislosti chodu ekonomiky od způsobu rozdělování. Posuňme se ještě dále do roku řekněme 2500, to je do doby plné robotizace. Vše na světě už budou vyrábět roboti a v důsledku centralizace majetku, bude jen jeden vlastník. Vypadá to sice jako fantazie, ale kde by byl dnes svět, kdyby nebyla napsána díla fantasty Julese Verna nebo kdyby geniální představivost Alberta Einsteina nezměnila běžnou představu člověka o fyzikálních zákonech vesmíru.
Teď trochu odbočím, protože mohu říci, že je mi vysokoškolská matematika k něčemu dobrá.
Konečně mohu použít pojem „limita n spěje k něčemu“ (tzn. časem a vývojem se výsledná hodnota bude blížit něčemu). Hodnotu „n“ bude představovat buď číslo odpovídají vývoji počtu zaměstnaných osob v ekonomice nebo počet vlastníků kapitálu – v obou případech počty osob časem klesají a směřují k hodnotě jedna. Tento trend platí pro výrobu a všechno je to důsledek technického pokroku a s tím spojeného obrovského zvyšování produktivity práce. V budoucnu by i ve službách měl trend nabýt tohoto směru.
Znovu se vrátíme do budoucnosti, do roku 2500, kdy už budeme mít jen jednoho světového vlastníka majetku. Ten bude vlastnit i všechny roboty, kteří budou pracovat bez nároku na odměnu a to jak ve výrobě, tak i ve službách. Bude plná robotizace.
(Pro všechny čtenáře jen připomenu jeden důležitý poznatek, že výše ceny je z velké části -téměř 100 % – součtem jen těchto nákladových položek:
a) součtem všech s ní spojených mzdových nákladů a s nimi spojených odvodů do fondů a
b) ziskem podnikatelských subjektů, nic víc,
c) třetí položkou mohou být uměle vytvořené nepřímé daně, ty však mohou mít i nulové
hodnoty.)
Příklad:
Předpokládejme, že celosvětová produkce v roce 2500 a zároveň i veškerá maximální spotřeba obyvatelstva bude představovat např. 1 milion kusů výrobků. Majitel si stanoví svoji mzdu jako jednatel společnosti a zároveň předseda představenstva ve výši 500 tisíc a zisk jeho firmy bude také 500 tisíc korun – náklady celkem 1 milion. Lidé v této extrémní situaci nedostanou nic. Z těchto výrobních nákladů bude stanovena cena a to 1 koruna za kus.
Vyvstává otázka, jakou strategii při rozdělování zboží zvolí majitel. Majitel pak bude mít dvě možnosti jak vyrobené zboží dostat mezi zbytek světa a to buď zdarma nebo za určitou cenu. První variantu, to je zdarma, vypusťme, protože i když bude mít velmi nízké mzdové náklady, bude se domáhat i nějakého zisku a navíc chceme analyzovat reálnou ekonomiku. Majitel se tedy rozhodne prodávat své výrobky za výrobní náklady, to je za korunu.
A nyní se ptáme, co to udělá s ekonomikou a jak se podnikateli bude dařit v podnikání? Nedojde ke krizi? Co myslíte? Samozřejmě, že dojde a to k velké. Obchody budou plné zboží, ale lidé nebudou mít ani tu korunu, takže si žádné zboží nekoupí. Pan majitel si koupí nejprve jedno, potom druhé a možná ještě pár kusů ze svých výrobků, ale další si pak už nekoupí, protože je nebude potřebovat. Zboží tak zůstane neprodejné. A máme tu krizi a to dlouhodobou. Jaká řešení se v takové situaci nabízejí? Tou nejjednodušší by bylo odstranit lakomého vlastníka a jeho majetek si rozebrat. Tuto variantu však vypustíme, protože hledáme reálné řešení s ohledem na současnou situaci. Snížení podílu mezd a zisku na ceně by sice mohlo být zajímavé, ale když ten zbytek světa nemá ani korunu, k čemu to bude dobré? K ničemu, protože se zase nic neprodá pro nedostatek peněz. Takže nakonec jediným reálným řešením velkomajitele pro zabezpečení obou svých základních podnikatelských záměrů, to je 1. prodeje všeho zboží a 2. maximalizace zisku bude, rozdělit se o finanční prostředky s ostatními tak, aby po vlastním uspokojení byl uspokojen i zbytek světa. Myslím, že většině z vás je jasné, že většího a rychlejšího prodeje dosáhne skupina jednoho milionu osob s průměrným příjmem jedné koruny než tisíc osob s průměrným příjmem tisíc korun.
A toto efektivní (neříkám spravedlivé) rozdělování bohužel v současné době hodně pokulhává, proto jsme tam kde jsme. Dlouhodobý ekonomický vývoj ukázal, že je potřeba, aby byli i bohatí lidé se smyslem pro další investice do výroby. Přesto je ale třeba upozornit na to, že v tomto světě je, až na bydlení téměř všechno běžné zboží, z průměrných příjmů dostupné a proto zvyšování podpory obchodu je možné dosáhnout především plošným rozdělováním a to na úkor odměňování jednotlivců. Nedá se proto počítat, že by si auta, počítače a jiný luxus kupovali jen bohatí lité a také je nebudou kupovat do nekonečna s cílem zachránit ekonomiku. Vždyť počítač, který má sloužit jen jako těžítko nebo automobil koupený z nadbytečnosti a sloužící jen pro slepice na spaní nebo snášení vajec si nepořídí žádný milionář.
4. Máme zájem některým etnickým skupinám nebo rodinám společensko-ekonomicky znevýhodněným z dlouhodobého pohledu pomoci nebo o tom jen mluvíme?
Konečný závěr v této části si udělejte sami a to na základě úvah, zkušeností a obyčejné logiky. Komu se v dnešní době žije lépe? Jednak tomu, kdo měl štěstí při hledání práce, potom tomu, kdo měl známosti a nejlépe tomu, kdo měl obojí. Když od těchto náhod odhlédneme, potom těm, kteří ve společnosti vykonávají nějakou odpovědnější práci. Na to, aby ji mohli vykonávat, potřebují mít i určité vzdělání. K tomu, aby měli takové vzdělání, potřebují, aby jim ho někdo zaplatil a na škole je financoval po dobu celého studia. Aby si takové výdaje mohla rodina dovolit, měla by být dostatečně finančně zajištěná a dětí jen tolik, aby případné studium rodiče finančně zvládli po celou dobu studia. Takže přemýšlejte a pokuste se vysvětlit všem, kteří si začínají budovat rodinu, co si mohou dovolit.
Žádná rozumná společnost nebude bránit svobodnému plození dětí, ale tam, kde nejsou záruky přiměřeného přizpůsobování se společenskému vývoji, stanoví i určité doporučující podmínky pro ty, kteří důsledky své sexuální aktivity nejsou schopni správně odhadnout. Omezení by se určitě neměla týkat vysokoškoláků a rodičů s maturitou. Pro ostatní skupiny je už značně náročné ufinancovat tři děti a u rodičů bez vzdělání bude úspěchem finančně utáhnout studia i dvou dětí. Jen tak je možné nejen rodičům, ale i dětem pomoci a vytvořit jim tak podmínky pro další důstojný život. Jen při splnění této podmínky je možné udělat i z těchto ne vlastní vinou nešťastných a společností podceňovaných osob lidi spokojené.
5. Působí některá křesťanská dogmata kontraproduktivně na požadavky současné společnosti?
Křesťanství, které má nejdelší tradici v Evropě, má plnit minimálně dvě úlohy a to individuální a společenskou. Mělo by být nápomocno jak jedinci při hledání smyslu života, tak by svým působením mělo napomáhat rozvoji společnosti. A tak vzniká otázka, zda v obou případech církev pomáhá jak nejlépe může, zda ve vývoji neustrnula nebo dokonce nepůsobí brzdotvorně. Co je třeba aktualizovat?
Myslím si, že představitelé církve zaspali především v jednom. Vycházejíc z náplně své práce, kdy pracují především v neděli a o svátcích, si neuvědomili, že obsah práce se u ostatních lidí velmi změnil. Lidé už nepracují tolik fyzicky, ale duševně, nepracují sami, ale ve velkých skupinách a jsou pod obrovským tlakem svých nadřízených, kteří si velmi často budují kariéru. Takoví vedoucí mohou rozdávat úkoly a vyžadovat výsledky, které jsou nereálné a časově nezvládnutelné. Svoji nadřazenost často dokazují tím, že člověka deptají, jsou si vědomi toho, že běžnými způsoby se člověk ubránit nemůže. Proto dnes mnoho lidí nechodí do práce s radostí, ale s odporem a to nejen kvůli napjatým pracovním vztahům, ale často i kvůli stereotypu práce a nenalezení smysluplnosti takové práce. Takový člověk, který přijde v pondělí domů, je velmi rozladěn, v úterý pak přemýšlí o smyslu života a o tom, zda by nebylo lepší se oběsit nebo skočit pod vlak. Totéž se opakuje další dny, částečným vysvobozením se stává až pátek, kdy se nabízejí dny volna, dva dny svobodného rozmýšlení a vlastní seberealizace. Této změněné situace by měla využít církev a pomocí svých nástrojů přitáhnout a udržet své ovečky. Měla by je povzbudit nejen na cestě k Bohu, jak to už hlásá několik století, ale především je povzbudit psychicky. V minulých stoletích bylo sice ze zdravotních důvodů nutné, jak pro člověka, tak i pro zvířata, jeden den v týdnu věnovat odpočinku a tedy Bohu, ale na tomto dnu Bůh nikdy nemohl trvat jako na povinnosti. A proto ani církev nemůže dogmaticky trvat na povinnosti nedělní mše, ale měla by dát člověku možnost, aby si den kontaktu s Bohem zvolil sám a to podle svých potřeb. A jak se tato společnost vyvíjí, lidé takovou pomoc potřebují především v průběhu týdne, kdy jsou na tom zpravidla nejhůře.
S tímto osobním omezováním svobody souvisí i moje druhá, ale myslím, že i celospolečenská výhrada. Během víkendu potřebuje většina osob udělat něco pro zlepšení své jak fyzické, tak i psychické kondice. Potřebují jednoduše přes víkend manuálně pracovat, změnit myšlenky, prostředí – sednout na autobus, vlak nebo na kolo a někam vyjet podívat se – za poznáním, kulturou nebo jen za určitou fyzickou námahou. A k tomu zpravidla potřebují oba víkendové dny volné. Pokud jim však každou neděli někdo organizuje den od vaření, přes církevní obřady až po sváteční oběd, potom jim tímto odebírá jeden den svobody a volnosti. Tak jsou vlastně ochuzeni o jeden den víkendu, o jeden den, kdy mohli pro sebe něco udělat. A navíc, touto strategií církev omezuje rozvoj ekonomiky – rozvoj cestovního ruchu. Místo dalšího stmelení rodiny na nějaké společné akci, většina členů rodiny tento den jen někde prosedí, projí, prospí nebo jinak neefektivně využije. A tak nejen toto osobní omezování, ale také omezování růstu ekonomiky, mohou církvi vytýkat už dnes někteří politici, hlavně ti, kteří chtějí povzbudit růst hospodářství právě rozvojem některé, zatím méně rozvinuté oblasti zájmu, jakým jsou vycházky do blízkého okolí za kulturou a poznáváním nebo výjezdy za jinými památkami. A mají pravdu.
Z těchto dvou připomínek vyplývá jeden závěr: Tak, jak byly kdysi zvířecí oběti nahrazeny dary peněžními, tak jednou bude přikázání o povinné nedělní bohoslužbě nahrazeno přikázáním o svobodné volbě dne účasti během týdne.