Reklama
 
Blog | Jan Lunga

Autor kontra myšlení politiků

 

Článek je určen všem těm, kteří dokáží logicky uvažovat a jsou otevřeni novým myšlenkám. Politici a ekonomové začněte se na svět dívat očima 21. století, na svět "ohrožený" rozvíjejícími se zeměmi, obrovskými zisky některých jednotlivců nebo společností a především rozbujnělým a mocným finančním kapitálem.

 

 

Určitě jste si nejedenkrát položili otázku, zda vše, co vidíte, slyšíte nebo jinak přijímáte, je pravdivé, či nikoliv. Proto by vás neměla zaskočit otázka: Když si některé přírodní jevy nedokážeme vysvětlit svým rozumem, protože jsou skutečně jedinečné a mimořádně  dokonalé, musí potom existovat něco jako Bůh, to je určitá vědomá bytost? A co z takové podstaty pro každého z nás plyne? Správná odpověď zní: Nic a ne jak je zde známo – posmrtný život. Dále se ptám, proč většina lidí přistupuje na věčný život? Vždyť na to, aby takový posmrtný život existoval nestačí jen existence Boha, ale musela by být i vůle Boží náš život povýšit nad ostatní a to od samého začátku vzniku člověka a to velmi výrazně ve vztahu ke zbývajícímu životu ve vesmíru. Bůh by měl lidem prodloužit život do nekonečna a udělat tak z nich polobohy.  A to už je bohužel víc přáním nás lidí jak možná realita. Proto si v této souvislosti kladu otázku, zda taková otázka i odpověď podobného typu jaksi nikoho nenapadla a to ani příslušné duchovní otce, pro které je takové přemýšlení vlastně jejich zaměstnáním? Nebo je to možná napadlo, ale s tímto názorem žádný z nich nepřišel na veřejnost, vědom si toho, že by tak  celému křesťanskému společenství  velmi zkomplikoval celé jeho učení.

Nemůžeme se proto divit, že i v ekonomice se občas prosadí podobné myšlenkové postupy, které vycházejí z minulosti a tradice, aniž by respektovaly změnu ekonomické situace.  To, co se jevilo černým musí být černým a co se jevilo bílým, musí být i dnes bílým. Jenomže nejen v náboženství čas přináší změnu, nýbrž ji přináší i v ekonomice.

Reklama

V minulosti platilo, že každá pracovní iniciativa jedince byla vítaná. Bylo proto potřeba podchytit každou takovou iniciativu, protože to přinášelo přínos celé společnosti a tím i vyšší postavení společnosti ve světě. Postupem času se jen změnilo hodnocení, když kritériem úspěšnosti se stala především kvalita, která vytlačila kvantitu a také přesun značného množství kvalifikovaných osob především do finančních služeb, kde se točí miliardy. Bohužel známé pravidlo o tom, že peníze přinášejí peníze (a v minulosti to tak skutečně platilo) se tomuto kapitálu hodně vymklo z rukou a tak důsledky z tohoto ponese společnost ještě dlouho na svých bedrech. Že je finanční kapitál už víc spekulativní jak prospěšný se ví už dávno, až teprve v poslední době se s tím vychází na veřejnost. Dějí se tam velice složité obchody, ale probíhají tam i toky běžnému člověku srozumitelné.

Na jednom takovém obyčejném příkladě si ukážeme, jaké peněžní toky probíhají také ve společnosti.  Budeme k tomu potřebovat dvě osoby zaměstnané ve výrobě, dvě osoby zaměstnané ve službách a jeden státní rozpočet. Služby mohou být jakékoliv, my si z možné nabídky vybereme dvě konkurenční autoškoly. Budeme také vycházet ze současných podmínek, kdy průměrný čistý příjem na zaměstnance je 20 tisíc korun a na důchodce polovina, to je 10 tisíc korun a v podobném poměru by to mělo zůstat i v budoucnu.

Varianta č. 1. – hranice důchodu je vyšší než 60 let

Oba zaměstnanci osloví zaměstnance autoškoly a přihlásí se do kurzu. V průběhu měsíce udělají celý kurz a začátkem dalšího dojde k finančnímu vyrovnání. Každý vezme svých 20 tisíc a zaplatí svému instruktorovi. Kolik? No přece 20 tisíc na jeho mzdu. Všichni tak budou spokojeni. Oba zaměstnanci výroby za to, že mají hotový kurz, oba zaměstnanci ze služeb za to, že dosáhli průměrné mzdy a státní rozpočet také, protože neměl žádného důchodce a proto nepotřeboval žádný výdej a tedy ani žádný příjem.

Varianta č. 2. – hranice důchodu je 60 let

Jeden za zaměstnanců služeb dosáhne 60-ti let a odejde do důchodu. Ve službách tak zůstane pracovat jen jedna osoba. Situace z první varianty se opakuje. Dva zaměstnanci osloví autoškolu a udělají si kurz. Začátkem dalšího měsíce dojde znovu k finančnímu vyrovnání. Každý tak zaplatí za instruktáž v autoškole po 10-ti tisících korun a to v tomto případě jen jednomu pracovníkovi. Všichni tři tak budou spokojeni, protože budou mít hotovou autoškolu a pracovník služeb potřebných 20 tisíc korun na svoji mzdu. Ozve se také státní rozpočet a protože bude chtít být vyrovnaný, vyžádá si od každého zaměstnance (pro lepší představivost zatím jen z výroby) 2 x 5 tisíc korun, kterou každý odvede formou daně z příjmu. Těchto 10 tisíc pak předá jednomu důchodci, v minulosti zaměstnanému ve službách. I rozpočet tak bude spokojen, neboť bude vyrovnaný. A nyní se ptám? I když v obou variantách budou všichni spokojeni, ve které bude někdo spokojenější? A odpověď zní – ve druhé budou spokojenější oba zaměstnanci z výroby, protože jim každému po úhradě všech výdajů, zůstane k dispozici ještě 5 tisíc korun, což je skutečně hodně. (I. varianta: příjem 20, výdej za službu 20, daň z příjmu 0, zůstatek 0,   II. varianta: příjem 20, výdej za službu 10, daň z příjmu 5, zůstatek 5 tisíc korun).

Tuto skutečnost proto dávám všem na vědomí, aby si toto uvědomili a začali se podle tohoto chovat a jednat. Každá společnost se bude dále rozvíjet jen tehdy, pokud bude rozvíjet jen produktivní a společensky prospěšné činnosti, ale jen do té míry, aby svým objemem nezpůsobovala nárůst cen. To platí především pro oblast poskytovaní služeb finančních,  protože jedině ty jsou schopny v takových podmínkách se rozmnožovat. (Ostatní služby konkurenční podmínky většinou likvidují.) Tak jak v účetnictví, tak i v hospodářství platí základní pravidlo, že každý příjem má i svůj úbytek. Pokud někdo peníze získá, jiný je v téže společnosti musí ztratit. Čím jich někdo více získá, tím jich jiný více ztrácí a pokud stále více lidí získává příjem společensky málo prospěšnou nebo dokonce neprospěšnou prací , potom přibývá těch, kteří jsou s danou osobní finanční situací stále více nespokojeni. To se projevuje především v poslední době. Na politicích proto je, aby tento nežádoucí vývoj a s tím i společenskou nespokojenost zastavili.  Zkusme si odpovědět na otázku, koho chceme jako společnost financovat. Dalšího nadbytečného pracovníka ve službách s příjmem 30-80 tisíc korun nebo mu dáme možnost odejít do důchodu a vyčíslíme mu důchod až do možné výše 50 % původního příjmu? Co bude pro společnost méně nákladné vysbírat se na jeho starobní důchod přímou cestou např. formou zvýšené daně z příjmu nebo se vysbírat nepřímou cestou, to je formou různých poplatků a vyšších cen zboží a služeb na jeho daleko vyšší mzdový příjem? A i když mu cenu jeho práce nezaplatíš přímo ty, já a ani nikdo z okolí, někdo mu to zaplatit musí a ten někdo si to potom vyžádá od nás všech. Tak bude stále více lidí stále více nespokojených. Reálnou budoucnost můžeme proto hledat ve stanovení hranice věku odchodu do důchodu, která i při prodlužování se průměrného věku nemusí ani v současné době stoupat.

Nespokojenost řeckých, francouzských, italských, španělských a v krátké době i zaměstnanců z jiných zemí (a určitě to potká nejen Česko a Slovensko, ale i USA, Japonsko, Německo, Anglii a jiné vyspělé země) totiž nepramení jen ze zvyšování věku přiznání důchodu, ale především z omezené možnosti výběru jakéhokoliv jiného zaměstnání.  Možnosti reálné práce za účelem obživy jsou už značně omezené, protože je omezená poptávka po nabízených výrobcích i službách.  Ten, po jehož službách je stále poptávka, ten může dále pracovat i do devadesátky.

Pokud mám co nejobjektivněji odpovědět na otázku, co nutí politiky zvyšovat současnou hranici věku odchodu do důchodu, potom píši – jen jejich zaslepenost, praktická nezkušenost a politická ovlivnitelnost. Všichni jsou jen zahleděni do statistických údajů a protože cítí potřebu se současnou situací něco udělat, vrhají se do toho, co se jeví zdánlivě nejjednodušší. Nějak si neuvědomují, že současné problémy světové ekonomiky jsou důsledkem obrovského objemu celosvětové produkce, kdy celosvětové výrobní kapacity daleko přesahují možnosti obyvatelstva veškerou produkci spotřebovat. Tak, jak při zvýšené vodě jsou tlumičem nárazu proudu vody zpevněné hráze, tak takovými hrázemi chránícími současný vysoký objem výroby, jsou stále větší skladové prostory jednotlivých obchodních organizací. Až tyto firmy jednou houfně oznámí, že jejich objemy zásob zboží jsou nadhodnocené a proto neprodejné a začnou své sklady vyprazdňovat, potom dojde k podobné situaci jaká nastala nedávno v souvislosti s obrovským propadem cen nemovitostí, jen s tím rozdílem, že tentokrát začnou klesat akcie jednotlivých obchodních organizací nebo tyto organizace zaniknou, aniž budou schopny splatit své finanční závazky. A budeme se znovu sbírat na škody a zachraňovat bankovní instituce.

     Je proto nutné jen najít takovou strukturu příjmů a výdajů, aby firmy mohly vykazovat zisky dále sloužící na podporu podnikání, obyvatelstvo aby mělo tolik příjmu, aby si mohlo dovolit koupit co nejvíce z nabízeného zboží a služeb a stát tolik peněžních prostředků, ze kterých by dokázal financovat všechny individuální i společenské potřeby.

      V současné době jsem zatím asi sám, který další úspěšný vývoj vidí v nezvyšování věku odchodu do důchodu, ale věřím, že v budoucnu takto smýšlejících bude více.

        Naše motto je: Zvyšováním daní určených pro stále více důchodců vede cesta k prosperitě společnosti